2.B Best Class

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

Vymezení pojmů základní právo, základní svoboda či základní práva a svobody Ústava ani LZPS nikde neobsahuje. Pojem základní práva a svobody pak použil ústavodárce pro souhrnné označení nejvýznamnějších práv a svobod vyjadřujících především vztahy jedince a státu. Pojem tak vyjadřuje všechna práva a svobody uvedená v LZPS. Nepochybně však existují i další práva a svobody, která nejsou v LZPS obsaženy, a které český právní řád respektuje a chrání.

Základní práva a svobody lze vymezit pomocí společných charakteristických rysů. Jde o práva a svobody, která zejména: – jsou ústavně zaručené {čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy}; – vymezují vztahy nikoliv mezi jednotlivci či právnickými osobami, nýbrž vztahy mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí) navzájem; – mají zvláštní obsah; – vznikají přímo na základě ustanovení ústavního pořádku nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nikoli z konkrétního právního vztahu vzniklého na základě právního aktu nebo úkonu (jsou proto trvalé a mají stejný obsah pro všechny subjekty); – nelze s nimi právními úkony disponovat, neboť j sou nezadatelné a nezcizitelné (čl. 1 LZPS); – j sou vymahatelné vůči státu (veřejné moci), prostřednictvím nezávislé soudní moci (čl. 4 Ústavy); – představují současné ústavní hodnoty, kterými je stát ve své činnosti vázán (čl. 1, čl. 85 odst. 2 Ústavy) .

Subjekty základních práv a svobod

Jsou to nositelé oprávnění, které tvoří obsah základních práv a svobod. Subjekty jsou především lidské bytosti (fyzické osoby) – jednotlivci. Pro jejich označení používá LZPS rozmanité pojmy: „každý“, „nikdo“, „občan“, „cizinec“, „mladiství“, „děti“, „osoby zdravotně postižené“, „rodiče“, „ženy“, „žena v těhotenství“, „obviněný“, atd. Nejobsáhleji je vymezen okruh subjektů pojmem „každý“, kterým se rozumí každý člověk. Pokud LZPS v ustanovení neuvádí (např. v čl. 12 odst. 1) subjekt práva nebo svobody, rozumí se jím „každý“. Pod pojmem „občan“, se rozumí státní občan ČR (čl. 42 odst. 1 LZPS).

Ve velmi omezené míře přicházejí v úvahu jako nositelé základních práv a svobod právnické osoby a sdružení bez právní subjektivity. Nositelem základních práv a svobod nemůže být (až na vzácné výjimky) státní či veřejná moc. Ta je jich adresátem.

Převážná většina práv se vztahuje na všechny lidi – jde o lidská práva. Také pro svobody je charakteristické, že jsou svobodami každého člověka. Práva náležející jen občanům jsou práva občanská. Povinnosti ukládané jen občanům jsou občanskými povinnostmi.

Rozlišení pojmu práva a pojmu svobody

Práva jsou spojená s ustanoveními (formulacemi), podle kterých má někdo právo určitým způsobem jednat, vybírat si obsah a formy svého jednání nebo nejednat a uplatňovat nároky vůči státní moci.

Svobody jsou pak spojeny s ustanoveními (formulacemi), ve kterých se jednotlivcům něco zaručuje, garantuje jako nedotknutelné a hodné ochrany. Svobody zaručují autonomní sféru, kam nebude veřejná moc zasahovat, leda na základě zákona a v ústavních mezích . Práva zaručují možnost jednání a uplatňování nároků vůči státní moci, která má práva zaručit a blíže upravit. LZPS však tato pojmová vymezení důsledně nedodržuje.

Listina základních práv a svobod

Formálně byla LZPS vyhlášena (bez uvozovacího ústavního zákonu) usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992 pod č. 2/1993 Sb., součástí ústavního pořádku ČR.

Koncepce LZPS:

a) vychází z neporušitelnosti přirozených práv člověka, práv občana

a svrchovanosti zákona;

b) odpovídá mezinárodním paktům a snese přísná měřítka demokratičnosti, ústavnosti a právního státu;

c) je nejvyšším pravidlem pro činnost Parlamentu, orgánů moci výkonné a soudů;

d) je nepřekročitelným omezením moci a záštitou svobodného a důstojného života lidí;

e) je zárukou právních, politických a sociálních jistot občanů;

f) má univerzální charakter, její dodržování je v zájmu všech;

g) její filozofie je nedílnou součástí filozofie pluralitní demokratické společnosti jako celku atd.

Systematika LZPS

LZPS se sestává z neoznačené preambule a 44 článků, rozdělených do šesti hlav:

Hlava první – Obecná ustanovení (čl. 1 až 4),

Hlava druhá – Lidská práva a základní svobody (čl. 5 až 23), členící se na oddíl první (Základní lidská práva a svobody) a oddíl druhý (Politická práva), Hlava třetí – Práva národnostních a etnických menšin (čl. 24 až 25),

Hlava čtvrtá – Hospodářská, sociální a kulturní práva (čl. 26 až 35),

Hlava pátá – Právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 až 40), Hlava šestá – Ustanovení společná (čl. 41 až 44).

Preambule LZPS

Neoznačená preambule LZPS není pouhou proklamací, ale formuluje nejvýznamnější principy a zdroje základních práv a svobod jako práv přirozených a neporušitelných (text však nemá přímý normativní obsah). Preambule je neoddělitelnou součástí LZPS, pod jejímž názvem (nadpisem) je publikována. Vykládat je ji třeba i v souvislosti s Preambulí Ústavy.

Hlava první. Obecná ustanovení

Hlava první (čl. 1 až 4) navazuje bezprostředně na preambuli LZPS; konkretizuje základní (všeobecné) právní principy (východiska), které se vztahují k celé koncepci LZPS a právního řádu: – lidskou svobodu; – rovnost v důstojnosti i v právech; – nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod; – principy demokratického a právního státu; – zákaz odnárodňování; – způsob ukládání povinností a omezení základních práv a svobod. Hlava první vymezuje vztah státu k člověku (občanovi) a naopak i vztah člověka (občana) ke státní moci. Hlava první tedy zakotvuje základní právní východiska, kterými stanoví obecný právní režim celé LZPS, tím i základů postavení jednotlivce.

Z ustanovení vyplývá, že povinnost může na základě zmocnění zákona stanovit i prováděcí předpis, který se však může pohybovat pouze v mezích tohoto zákona.

Meze základních práv a svobod

Ústavně zakotvená práva a svobody nejsou neomezitelná. Podle čl. 4 odst. 2 meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených LZPS upraveny výhradně pouze zákonem (nelze je upravit prováděcím předpisem na základě zákona).

Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3).

Podle čl. 4 odst. 4 věty první při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Podle věty druhé taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Odst. 4 je obecným výkladovým pravidlem nejen pro tvorbu právních předpisů i výklad a aplikaci ustanovení o mezích základních práv a svobod, ale také zejména pro ÚS při posuzování ústavnosti.

Hlava druhá. Lidská práva a základní svobody

Oddíl první. Základní lidská práva a svobody

V čl. 5 až 16 ústavodárce soustředil především základní lidská práva a svobody přiznaná všem fyzickým osobám. Jde o práva a svobody, které vyjadřují místo jednotlivce v občanské společnosti. Současně mu vytvářejí prostor pro individuální rozhodování a rozvoj, tzn., že mu zaručují jeho autonomní (soukromou) sféru a charakterizují jej jako lidskou bytost ve smyslu čl. 1 LZPS. Subjektem těchto práv a svobod je každý člověk bez ohledu na občanství, věk či společenské postavení atd. Pro ostatní a státní orgány z toho plyne absolutní nutnost tuto sféru respektovat a nezasahovat do ní.

Oddíl druhý. Politická práva

V čl. 17 až 23 LZPS jsou upravena politická práva, kterými se rozumí práva, která náležejí člověku jako občanu, jako součásti politicky organizované společnosti – státu. Politická práva umožňují jednotlivcům i skupinám jednotlivců účastnit se na správě věcí veřejných i sdělovat názory na záležitosti veřejného života. S ohledem na účel, kterému mají sloužit i jejich povahu, zákonodárce všechna politická práva konkretizuje v běžných zákonech.

Hlava třetí. Práva národnostních a etnických menšin

Hlava třetí LZPS upravuje individuální práva, která mají jinde v LZPS obecný režim (např. právo sdružovat se, právo na vzdělání, právo na tlumočníka), která se v čl. 24 a 25 se vztahují k fyzické osobě nebo k občanovi ČR, který je příslušníkem národnostní nebo etnické menšiny. Ustanovení, která mají vztah k národnostním a etnickým menšinám, obsahují též některé další články LZPS (čl. 3 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 4), ale i články Ústavy (čl. 6 a 10). Hlavu třetí LZPS je pak nutno pojímat jako lex specialis k čl. 3 odst. 1 LZPS.

Obsah ústavní úpravy práv národnostních a etnických menšin nesměřuje v žádném případě k zaručení výsadního postavení těchto skupin osob vůči ostatním fyzickým osobám či občanům ČR. Např. zvláštní práva uvedená v čl. 25, nemohou být takového charakteru, aby narušila ústavní princip rovnosti všech občanů ČR.

Ústavní pořádek nikde nestanoví definice národnostní menšiny či etnické menšiny, ani které takové menšiny na území ČR žijí, nebo které skupiny obyvatelstva stát za takové menšiny uznává.

Pojem „národnostní menšina“ a pojem „příslušník národnostní menšiny“ posléze vymezil zák. č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů.

Hlava čtvrtá. Hospodářská, sociální a kulturní práva

Hlava čtvrtá LZPS (čl. 26 až 35) komplexně upravuje práva každého člověka či občana ČR v ekonomické sféře, v sociálních vztazích, ve sféře vzdělávací a ve sféře životního prostředí. Navazuje na rozsáhlou úpravu v mezinárodních dokumentech, vychází z ní a prolíná se s ní (srovnej zejména Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, zveřejněný ve vyhlášce č. 120/1976 Sb.). Práva uvedená v hlavě čtvrté LZPS vyžadují většinou určitá materiální plnění ze strany státu, a proto nároky z nich vycházející musejí být zákonem specifikovány. Proto se také k většině z nich vztahuje čl. 41 odst. 1 LZPS.

Hlava pátá. Právo na soudní a jinou právní ochranu

Hlava pátá LZPS v čl. 36 až 40 komplexním způsobem koncipuje právo osoby na soudní a jinou právní ochranu. Vedle i jiných ustanovení (zejména čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, 91 a 95) Ústavy především tato hlava vyjadřuje zákonodárcovo chápání procesní stránky právního státu.

Právo na spravedlivý proces

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva (jakéhokoliv práva osoby stanoveného právním řádem) u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1). Pravidlem pro způsob uplatnění svého práva je řízení před soudem (v procesních mezích OSŘ, TŘ, soudního řádu správního, zákona o ÚS), ve stanovených případech je jím řízení před jiným orgánem, zejména správním

[(v procesních mezích zák. č. 71/1961 Sb., o správním řízení (správního řád)].

Právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy

Každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (36 odst. 2 věta první). I když zákon stanoví jinak, z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2 věta druhá).

Ustanovení odst. 2 stanoví možnost soudního přezkumu rozhodnutí veřejné správy. Tím je dán i ústavní základ správního soudnictví. Ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Soudy ve správní rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo věřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (§ 4 soudního řádu správního).

Právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu (např. NKÚ) či orgánu státní správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3). Právním prostředkem, jímž se poškozený může domáhat satisfakce - náhrady škody, je žaloba podaná u soudu. Za způsobenou škodu odpovídá stát. Činností v níž je stát odpovědný, se rozumí jakékoliv rozhodnutí vydané v občanském, správním nebo trestním řízení. Podmínky a podrobnosti uplatnění tohoto práva stanoví zejména zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, § 49 odst. 5 až 6 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky atd.

Právo odepřít výpověď

Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké (čl. 37 odst. 1).

Není rozhodující, v jaké procesní pozici má někdo povinnost výpověď podat ani před kým, resp. komu ji má podat. Např. v trestním řízení právo svědka odepřít výpověď upravuje § 100 TŘ, přičemž odepřít výpověď jako svědek nemůže ten, kdo má stran trestného činu, jehož se svědecká výpověď týká oznamovací povinnost podle § 168 TZ, obdobně § 50 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upravuje právo každého občana odepřít výpověď, kdyby jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým.

Právo na právní pomoc

Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení (čl. 37 odst. 2).

Součástí právní pomoci je i poučovací povinnost orgánů veřejné moci.Profesionální právní pomoc poskytují zejména advokáti, notáři, patentoví zástupci a daňoví poradci. Obhájcem ve věcech trestních může být jen advokát. V občanském soudním řízení a ve správním řízení se mohou účastníci dát zastupovat i zástupcem, který není advokátem. V řízení před ÚS musí být fyzické osoby zastoupeny advokátem.

Právo na rovnost účastníků řízení

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3). LZPS garantuje procesní rovnost účastníků, která platí pro jakékoliv kontradiktorní řízení, a to jak před státními orgány, tak před nestátními orgány. Účastníky řízení mohou být fyzické osoby, právnické osoby i stát.

Právo na tlumočníka

Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4). Jedná se o obecné ustanovení, které doplňuje čl. 25 odst. 2 písm. b) LZPS. Ustanovení se týká jakéhokoliv úředního jednání, např. řízení pro přiznání důchodu, celního řízení. Tlumočníky pro jednotlivé jazyky jmenuje ministr spravedlnosti nebo předseda krajského soudu. Tlumočníku pro jazyky je naroveň postaven tlumočník pro styk s osobami hluchoněmými. Tlumočníka přibere orgán, před kterým se jednání vede.

Právo na zákonného soudce

Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1). K rozhodnutí věci jsou povoláni soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel; je vyloučen výběr soudů a soudců „ad hoc“. Zásada platí v jakémkoliv soudním řízení.

Práva účastníka řízení a podmínky vyloučení veřejnosti Každý má právo (čl. 38 odst. 2):

aby jeho věc byla projednána veřejně, přičemž veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem;

aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů; aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti; aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

V odst. 2 jsou uvedená některá procesní práva účastníka řízení, která jsou v podrobnostech zakotvena upravena v procesních řádech ( např. v § 2 odst. 10 a v § 200 TŘ).

Zásada „nullum crimen, nulla poena sine lege“

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39).

Jednání, která jsou trestným činem, jsou obsažena především v TZ. Za spáchané trestné činy může soud uložit pouze tresty uvedené v § 27 a 29 TZ. Povahu sankce mají též ochranná opatření (§ 71 TZ ). Obdobný charakter mají omezení a povinnosti podle § 59 odst. 2 TZ, nebo podle § 307 odst. 4 TŘ. Povahu sankce má též narovnání podle § 309 až 314 TŘ.

Trestní odpovědnost mladistvých a sankce jim ukládané upravuje zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti za protiprávné činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).

Zásada soudního rozhodování o vině a trestu za trestné činy – „nulla poena sine lege“

Podle čl. 40 odst. 1 jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (ustanovení koresponduje s čl. 90 odst. 1 Ústavy). Takové rozhodování namůže být ani zákonem ani jinak svěřeno jinému orgánu. Trestní stíhání před soudy je přípustné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Trestné činy uvedené v § 163 TŘ mohou být stíhány pouze se souhlasem poškozeného. Podmínka souhlasu neplatí v případech uvedených v § 163a TŘ (např. byla-li trestným činem způsobena smrt).

Zásada presumpce neviny

Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (čl. 40 odst. 2).

V odst. 2 je obsažena zásada presumpce neviny (též je zakotvena v § 2 odst. 2 TŘ). S touto zásadou souvisí zejména čl. 10 LZPS a odvozuje se od ní pravidlo, že jsou-li v jakémkoliv směru pochybnosti o vině obviněného, rozhodne se vždy v jeho prospěch (zásada in dubio pro reo).

Práva související s obhajobou obviněného

Podle (čl. 40 odst. 3) má obviněný právo:

aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby;

aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem;

na bezplatnou pomoc obhájce v případech stanovených zákonem. Právo obviněného odepřít výpověď

Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven (čl. 40 odst. 4). Čl. 40 odst. 4 je lex specialis k čl. 37 odst. 1.

Zásada „ne bis in idem“

Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin (skutek), pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (čl. 40 odst. 5 věta první). Zajišťuje se tak zákaz nového trestního stíhání pro týž skutek. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem (čl. 40 odst. 5 věta druhá). Mimořádnými opravnými prostředky podle trestního řádu jsou dovolání, stížnost pro porušení trestního zákona a obnova řízení.

Zákaz retroaktivity trestních zákonů

Trestnost činu se posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější

(čl. 40 odst. 6).

LZPS vymezuje předmět zákazu zpětné účinnosti (zákazu retroaktivity) zákona ve dvou směrech, a to pokud jde o trestnost činu a pokud jde o ukládání trestu.

Trestností činu se rozumí možnost být pro trestný čin stíhán, být uznán vinným a potrestán. Ukládáním trestu se rozumí stanovení druhu trestu, jakož i výměry trestu u těch druhů trestu, které jsou odstupňovány.

Hlava šestá. Ustanovení společná

Hlava šestá LZPS obsahuje interpretační a realizační pravidla, výjimky a omezení některých základních práv a svobod v LZPS uvedených a též úpravu práva azylu.

Omezení některých práv

Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 LZPS je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí

(čl. 41 odst. 1).

Uvedené omezení se vztahuje na některá hospodářská, sociální a kulturní práva

(např. čl. 28 obsahuje právo zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci a práva na uspokojivé pracovní podmínky).

Pojem občan, práva cizinců

Pokud LZPS používá pojem „občan“, rozumí se tím (počínaje 1. 1. 1993 ) státní občan ČR (čl. 42 odst. 1).

Cizinci požívají v ČR lidských práv a základních svobod zaručených LZPS, pokud nejsou přiznána výslovně občanům (čl. 42 odst. 2). Cizincem se rozumí jak státní občan jiného státu, tak i osoba bez státního občanství (bezdomovec) v ČR.

Pokud dosavadní předpisy používají pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk,

jde-li o základní práva a svobody, které LZPS přiznává bez ohledu na státní občanství

(čl. 42 odst. 3).

Právo azylu

Právo azylu nepatří k přirozeným právům člověka, ani k právům občana ČR. Poskytuje je stát podle svého rozhodnutí, a to jen cizincům. Podle čl. 43 věty první ČR poskytuje (rozuměj „může poskytnout“) azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Nikoliv však z důvodů jiných (pouze z ekonomických, náboženských, národnostních atd.). Právo azylu je právem individuálním, což neznamená, že cizinec má na udělení azylu nárok (záleží na volném uvážení ČR, zda azyl poskytne, nebo odepře).

Azyl samozřejmě může být poskytnut, nejen státním občanům jiného státu, ale i osobám bez státního občanství (bezdomovcům). Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami (čl. 43 věta druhá).

Zákonnou úpravu problematiky azylu obsahuje zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu).

Omezení práv pro některé funkce a profese Podle čl. 44 věty první zákon může omezit:

- soudcům státním zástupcům právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2;

- zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které určí, navíc též právo uvedené v čl. 27 odst. 4;

- příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil navíc též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud souvisí s výkonem, služby;

- osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, právo na stávku. Toto omezení se týká okruhu osob bez ohledu na státní občanství či jiná kritéria, ve specifických povoláních (např. zdravotní služba, obsluha zařízení jaderných elektráren, rozvodu plynových sítí, zaměstnanců řízení a zabezpečení letového provozu).

Při interpretaci je důležité slůvko „též“. Např. příslušníci bezpečnostních sborů a příslušníci ozbrojených sil mohou mít tedy zákonem omezeno: – právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost, – právo uvedené v čl. 20 odst. 2, – právo na stávku, a pokud to souvisí s výkonem služby, též: – petiční právo, – shromažďovací právo a práva uvedená v čl. 27 odst. 1 až 3.

- Samostatnou kapitolou je činnost „veřejného ochránce práv“. Veřejný ochránce práv v České republice působí podle zákona k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, vykonávajících státní správu, pokud je takové jednání v rozporu s právem, nebo sice právu neodporuje, ale je jinak vadné či nesprávné, tzn., že neodpovídá principům demokratického právního státu a principům dobré správy nebo jsou-li tyto orgány nečinné.

Zákon poskytuje ochránci rozsáhlá oprávnění provádět v jednotlivých věcech nezávislá šetření, nedává mu však právo nahrazovat činnost orgánů státní správy a proto nemůže měnit nebo rušit jejich rozhodnutí. Při zjištění pochybení však může požadovat od úřadů či institucí, aby zjednaly nápravu. Významným oprávněním veřejného ochránce práv je, že není vázán návrhy stěžovatelů a může rozhodnout o zahájení šetření i z vlastní iniciativy.

Uvedené zákonné vymezení působnosti nedává ochránci právo vstupovat do soukromoprávních vztahů či sporů (včetně sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, i když jejich zaměstnavatelem je státní úřad). Nemůže také zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, není odvolacím místem proti jejich rozhodnutí a oprávněn zasahovat do činnosti výslovně vyjmenovaných institucí.

DULEŹITÉ POJMY:

absolutní většina – je nadpoloviční většinou všech poslanců nebo senátorů, je nutná např. pro volbu prezidenta v prvém kole, k vyhlášení válečného stavu, v případě Poslanecké sněmovny je nutná k překonání zamítavého usnesení Senátu k návrhu zákona nebo k překonání veta prezidenta republiky.

aktivní volební právo - právo volit poslance nebo senátora má každý občan ČR, který v den voleb dosáhl věku nejméně 18 let.

imunita poslance (senátora) - poslance ani senátora nelze (nikdy a nijak) postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech

(čl. 27 odst. 1 Ústavy), za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat, poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem (čl. 27 odst. 2 Ústavy), stejně tak jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, podléhá poslanec nebo senátor za přestupky, pokud zákon nestanoví jinak (čl. 27 odst. 3 Ústavy), poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno (čl. 27 odst. 4 Ústavy), poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen

zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem, nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit, na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností (čl. 27 odst. 5 Ústavy).

kárná odpovědnost - rozumí se jí odpovědnost soudců a státních zástupců v případě, že se dopustili takového jednání (kárného provinění), kterým došlo k zaviněnému porušení povinností soudce nebo státního zástupce nebo se dopustili takového jednání, které snižuje vážnost a důstojnost jejich funkce nebo ohrožuje důvěru v činnost státního zástupce nebo v odbornost jeho postupu nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudce, kárná odpovědnost se uplatní také u jednání (v případě soudců), které má znaky přestupku podle zvláštních předpisů.

kontrasignace - rozhodnutí prezidenta republiky vydaná podle čl. 63 odst. 1 a 2 Ústavy vyžadují (důsledek čl. 54 odst. 3 Ústavy) podle čl. 63 odst. 3 Ústavy ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

kvalifikovaná většina – je třípětinová většina všech poslanců a třípětinová většina přítomných senátorů, Ústava ČR vyžaduje tuto většinu např. k přijetí ústavního zákona.

národnostní menšina - je společenství občanů ČR, žijících na území současné ČR, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.

ne bis in idem - nikdo nemůže být trestně stíhán za čin (skutek), pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.

nullum crimen, nulla poena sine lege - jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

pasivní volební právo - do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan ČR, který má právo volit a v den voleb dosáhl věku nejméně 21 let, do Senátu může být zvolen každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.

práva - jsou spojena s ustanoveními, podle kterých má někdo právo určitým způsobem jednat, vybírat si obsah a formy svého jednání nebo nejednat a uplatňovat nároky vůči veřejné moci.

presumpce neviny - každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

prostá většina - je nadpoloviční většinou přítomných poslanců nebo senátorů, tato většina je pravidlem pro přijetí usnesení příslušné komory, pokud Ústava ĆR nestanoví jinak.

příslušník národnostní menšiny - je občan ČR, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke společné národnosti.

retroaktivita - zpětná působnost zákona se použije pouze v tom případě, jestliže je to pro pachatele příznivější, jinak se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.

stav legislativní nouze - může nastat za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu, nebo kdy hrozí značné hospodářské škody, vyhlašuje ho předseda Poslanecké sněmovny na návrh vlády na určitou dobu, ve stavu legislativní nouze může předseda Poslanecké sněmovny na žádost vlády rozhodnout, že předložený vládní návrh zákona bude projednán ve zkráceném jednání, rovněž tak ve zkráceném jednání může být projednán návrh zákona k provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o akcích k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti, v upraveném režimu se dále v poslanecké sněmovně projednává návrh zákona o státním rozpočtu.

svobody - jsou spojeny s ustanoveními, ve kterých se jednotlivcům něco zaručuje, garantuje jako nedotknutelné a hodné ochrany, svobody zaručují autonomní sféru, do které může veřejná moc zasahovat pouze na základě a v mezích zákona.

ústavní pořádek - neuzavřený soubor tvořený Ústavou, Listinou základních práv a svobod, ústavními zákony přijatými podle Ústavy, ústavními zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravujícími státní hranice České republiky a ústavními zákony České národní rady přijatými po 6. červnu 1992.

ústavnost - jde o stav, kdy se všechny společenské vztahy realizují v souladu s ústavním pořádkem.

velezrada - je takovým jednáním prezidenta republiky, které směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu (§ 96 zák. č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn).

veto prezidenta republiky - prezident republiky má právo vrátit Poslanecké sněmovně přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen, o vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu, jestliže setrvá na vráceném zákonu absolutní většinou poslanců, zákon se vyhlásí, jinak platí, že zákon nebyl přijat, pokud bylo veto prezidenta republiky přehlasováno, prezident republiky, již zákon nepodepisuje.

zákonodárná iniciativa - právo podat návrh zákona a zároveň povinnost zákonodárného orgánu se tímto návrhem zákona zabývat, tj. pokračovat v zákonodárném procesu projednáváním návrhu, toto právo přísluší poslanci, skupině poslanců, vládě, Senátu nebo zastupitelstvu kraje.

zákonodárný proces - je Ústavou a zákony o jednacích řádech komor stanovený proces tvorby zákonů. Lze jej rozdělit do pěti dále členěných stadií:

1)  stadium zákonodárné iniciativy

2) stadium projednávání návrhu zákona a hlasování o něm

3) stadium opětovného projednávání návrhu zákona PS

4) stadium podpisu schváleného zákona

5) stadium vyhlášení schváleného zákona.

OTÁZKY PRO OPAKOVÁNÍ:

1. Charakterizujte Ústavu ČR.

2. Vysvětlete pojem „ústavní pořádek“.

3. Uveďte odlišnosti v postavení a poslání Poslanecké sněmovny a Senátu.

4. Charakterizujte stadia legislativního procesu.

5. Jaký je vztah prezidenta k vládě?

6. Jakou podobu má soustava státního zastupitelství?

7. Jaká je podoba soustavy obecných soudů?

8. Vyjmenujte a vysvětlete principy výkonu soudnictví.

9. Jaké základní poslání má NKÚ?

10. Jaké základní poslání má ČNB?

11. Vyjmenujte formy samosprávy v ČR.

12. Charakterizujte Listinu základních práv a svobod a uveďte její systematiku.

13. Vysvětlete pojem „právo“ a „svoboda“.

14. Vysvětlete princip procesní rovnosti účastníků v řízení.

15. Vysvětlete presumpci neviny.

16. Vysvětlete zákaz zpětné působnosti zákona v trestním právu.