1.2 Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod

Vymezení pojmu ústavního práva

Ústavní právo je nejvýznamnějším právním odvětvím systému práva České republiky („ČR“), je základem celého právního řádu ČR.

Vymezit ústavní právo jako samostatné odvětví systému práva ČR vyžaduje určit jeho předmět právní úpravy. To znamená vymezit (specifikovat) společenské vztahy, které normy ústavního práva regulují.

Předmětem regulace ústavního práva j sou tyto skupiny společenských vztahů:

1. společenské vztahy, které vyjadřují povahu českého státu a státní moci;

2. společenské vztahy, které vyjadřují formy, jejichž prostřednictvím lid státní moc v ČR vykonává;

3. společenské vztahy, které vyjadřují formy realizace práva českého národa na sebeurčení a postavení národnostních menšin na území ČR;

4. společenské vztahy, které vznikají při realizaci státní svrchovanosti a při působení českého státu navenek;

5. společenské vztahy, které vyjadřují působení státní (veřejné) moci dovnitř státu a jeho formy.

Ústavní právo je tedy právním odvětvím, které je tvořené systémem právních norem regulujících společenské vztahy, které mají základní význam pro český stát a českou společnost (státně mocenské vztahy a moc omezující vztahy).

Z předmětu právní úpravy vyplývá, proč je ústavní právo nejvýznamnějším právním odvětvím a současně východiskem všech ostatních odvětví systému práva ČR bez ohledu na jejich povahu.

Ústavní právo je společně s trestním právem hmotným, trestním právem procesním, správním právem, finančním právem a dalšími odvětvími součástí veřejného práva.

Ústavní právo představuje východisko i právních odvětví práva soukromého (např. občanského práva hmotného, obchodního práva, rodinného práva, pracovního práva). Normy ústavního práva upravují základy právního postavení jednotlivce a jsou východiskem pro úpravu vlastnictví, obchodních společností, rodiny, manželství, zaměstnání atd.

Prameny ústavního práva

Pramenem ústavního práva je každý normativní právní akt, normativní smlouva a nález Ústavního soudu, který obsahuje pravidla chování subjektů ústavního práva v právních vztazích, jež j sou předmětem ústavního práva.

Prameny ústavního práva jsou:

- Ústava České republiky;

- Listina základních práv a svobod;

- ostatní ústavní zákony;

- zákony, zákonná opatření (Senátu),

- vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a 

 jimiž je ČR vázána,

-  nálezy Ústavního soudu, pokud se týkají předmětu ústavního práva.

Ústava České republiky a ústavní pořádek

Přijetí a koncepce Ústavy České republiky

Ústava České republiky byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992 a vyhlášena pod č. 1 v ročníku 1993 Sbírky zákonů.

Ústava nabyla platnosti zveřejněním ve Sbírce zákonů 28. prosince 1992 a účinnosti dnem 1. ledna 1993.

V historii české státnosti je to první ústava, která byla přijata pro ČR jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Ústava neobsahuje celkovou úpravu postavení jednotlivce a jeho vztahů se státní či veřejnou mocí. Tuto úpravu přenechává samostatně stojící LZPS. Ústava a Listina základních práv a svobod (LZPS) pak tvoří dohromady celek, který je nejpodstatnější složkou ústavního pořádku.

Ústava vychází jednak ze zkušeností moderního evropského konstitucionalismu, jednak historicky ze zkušeností Ústavy ČSR z roku 1920. Koncepce Ústavy (a s ní související LZPS) je přirozenoprávní a občanská.

Ústava je ústavou právní, rigidní, psanou, reálnou, původní, dohodnutou a ústavou ve formálním smyslu.

Ústavní pořádek

Ústava zavedla od 1. ledna 1993 do českého právního řádu nový pojem ústavní pořádek (čl. 3 a 112 Ústavy). Z čl. 112 vyplývá, že se jím rozumí neuzavřený soubor tvořený Ústavou, Listinou základních práv a svobod, ústavními zákony přijatými podle Ústavy, ústavními zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravujícími státní hranice České republiky a ústavními zákony České národní rady přijatými po 6. červnu 1992.

Funkce ústavního pořádku

Ústavní pořádek plní v podmínkách ČR celou řadu úkolů a významným způsobem ovlivňuje vývoj české společnosti. V této souvislosti hovoříme o funkcích ústavního pořádku, které vyjadřují jeho postavení ve státě a společnosti a jeho poslání při rozvíjení společenských vztahů (tj. k čemu ústavní pořádek slouží).

Ústavní pořádek plní tyto funkce:

1. funkci právní, která je základní funkcí ústavního pořádku. Tato funkce

spočívá v regulaci základních společenských vztahů, které vyjadřují povahu

českého státu a české společnosti. Projevem právní funkce ústavního pořádku

je právní zajištění:

a) legitimity k výkonu státní moci,

Ústavní pořádek vymezuje nositele moci v tom směru, že to nemůže být žádná předem určená třída, vrstva, skupina, národ, církev atd., nýbrž že jejím zdrojem může být jen lid jako celek. Stanoví pravidla, podle kterých je možno získat moc, a pouze ten, kdo ústavním způsobem nabyl moci, je legitimován rozhodovat o politických záležitostech obecně závazným způsobem;

b) reprezentace,

Ústavní pořádek zakotvuje určitý řád a určité orgány, které jej zajišťují vůči společnosti dovnitř, stejně jako navenek;

c) integrace,

Ústavní pořádek vymezuje základní principy, na jejichž základě český stát a společnost fungují a jejichž uznání je podmínkou připuštění ke svobodné soutěži politických sil a stran. V ústavním pořádku nalezneme základní pravidla, jejichž zachování je nutnou podmínkou pokojné existence společnosti, a prostředky k jejich zachování (volby, politická práva, jednoty fungování ústavních orgánů, právo na odpor). Ústavní pořádek upravuje také vztah jedince ke státu a zprostředkující činitele tohoto vztahu (strany, hnutí, spolky, odbory, církve);

d) kontroly výkonu moci ve státě a společnosti,

Ústavní pořádek obsahuje nezbytné nástroje kontroly moci ve společnosti, ať již jde o moc politickou (čl. 5 a 6 Ústavy, čl. 17 až 23 LZPS) nebo hospodářskou (zejména čl. 7, 97 a 98 Ústavy, čl. 11, 26 až 29 LZPS);

e) stabilizace, nadřazenosti a relativní neměnnosti určitého řádu, pravidel, organizace a vztahů ve státě a společnosti.

Toto poslání je zajištěno právní silou ústavních norem. Ústavním pořádkem je zajištěna jednota státní organizace a její fungování, stejně jako jednota právního řádu.

2. funkci politickou tím, že vyjadřuje základní politická pravidla hry o moc. Při této příležitosti je vhodné uvést, že ústavní pořádek není politicky neutrální, ale náleží do skupiny ústav cílených (SRN, Španělsko, Řecko). Ústavní pořádek obsahuje řadu ochranných ustanovení, která zakazují zneužití demokratických pravidel hry o moc k likvidaci institucí demokratického právního státu. Jako příklad lze uvést zejména čl. 5, 6, a 9 všechna další ustanovení Ústavy, která upravují postavení Ústavního soudu a soudů obecných, a dále čl. 2 až 4, 20, 22 a 23 LZPS.

funkci ideologickou tím, že je výrazem zaměření českého státu a společnosti.Tuto funkci plní, i když by v ní o ideologii nebyla žádná zmínka.

funkci kulturní tím, že vyjadřuje a současně utváří právní a politickou kulturu české společnosti, obecné kulturní hodnoty a povahu českého národa.

Systematika Ústavy ČR:

Preambule je uvozující vstupní slavnostní prohlášení (nemá přímý normativní obsah), které obsahuje odkaz na dávné tradice zemí Koruny české i státnosti československé a zakotvuje mj. odhodlání budovat, chránit a rozvíjet ČR v duchu uznávaných moderních hodnot a ideálů jako součást společenství evropských a světových demokracií. Preambule Ústavy a v ní obsažené principy, ideové a programové cíle Ústavy, tvoří jednotu s preambulí LZPS. Obě preambule pak vytvářejí závazný rámec pro tvorbu a interpretaci ostatních právních předpisů. Preambule je neoddělitelnou součástí ústavního textu.

Hlava první - Základní ustanovení (čl. 1 až 14) - obsahuje charakteristiku státu, konstrukci tvorby a dělby moci, základní prvky právního státu, princip pluralistického politického systému, zaručení principu samosprávy územních samosprávných celků, způsob změny Ústavy, nepřípustnost změn podstatných náležitostí právního státu, vztah k mezinárodním smlouvám, vymezení území ČR a změny státních hranic, existenci institutu státního občanství, státních symbolů, včetně určení hlavního města ČR a povinnosti státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochrany přírodního bohatství.

Hlava druhá - Moc zákonodárná (čl. 15 až 53) - zakotvuje Parlament, jemuž náleží zákonodárná (ústavodárná) moc, a který je tvořen dvěma komorami: Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

Hlava třetí - Moc výkonná - je nadpisy rozdělena do dvou částí - Prezident republiky (čl. 54 až 66) a Vláda (čl. 67 až 80). Prezident republiky je hlavou státu, je volen Parlamentem a není z výkonu své funkce odpovědný. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a je odpovědna Poslanecké sněmovně, která vládě může vyslovit nedůvěru. Jedná se tedy o parlamentní formu vlády, v níž bylo posíleno ústavní postavení předsedy vlády. V rámci ustanovení o vládě jsou rovněž zakotvena ministerstva a jiné správní úřady a státní zastupitelství.

Hlava čtvrtá - Moc soudní (čl. 81 až 96) - obsahuje jednak v blíže neoznačené části (čl. 81 a 82) některé ústavní principy soudnictví společné pro ústavní i obecné soudnictví (výkon soudní moci jménem republiky, nezávislost soudů, nezávislost a nestrannost soudců), a některé ústavní předpoklady výkonu funkce soudce, jednak články vymezující Ústavní soud (čl. 83 až 89) jako soudní orgán ochrany ústavnosti a soudy (čl. 90 až 96), které jsou především povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a rozhodovaly o vině a trestu za trestné činy.

Hlava pátá - Nejvyšší kontrolní úřad (čl. 97) - zakotvuje existenci tohoto nezávislého orgánu, jenž vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.

Hlava šestá - Česká národní banka (čl. 98) - je charakterizována jako ústřední banka státu, hlavním posláním České národní banky je péče o cenovou stabilitu.

Hlava sedmá - Územní samospráva (čl. 99 až 105) - zakotvuje členění ČR na obce, které jsou základními samosprávnými celky. Vyššími územními samosprávnými celky jsou kraje, jež je možné vytvořit nebo zrušit jen ústavním zákonem.

Hlava osmá - Přechodná a závěrečná ustanovení (čl. 106 až 113) - obsahuje ustanovení procesního charakteru, zrušovací ustanovení a počátek účinnosti Ústavy.

Právní síla, jazyk a délka Ústavy ČR

Ústava výslovně nestanoví, že je základním zákonem nebo že má nejvyšší právní sílu. Lze to však dovodit z ustanovení např. čl. 9, čl. 39 odst. 4, čl. 87 odst. 1 písm. a) a b), čl. 87 odst. 2, čl. 89 odst. 3 a čl. 95 odst. 2.

Právní síla Ústavy je zárukou samostatnosti, vnitřní jednoty a stálosti (stability) obsahu Ústavy, který tak nemůže být pohlcen či narušen jinými právními předpisy.

MOC ZÁKONODÁRNÁ (čl. 15 – 53)

Podle čl. 2 odst. 1 ústavní úpravy je zdrojem veškeré státní moci lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Moc zákonodárná je v ČR svěřena volenému dvoukomorovému Parlamentu.

Parlament je ústavním orgánem moci zákonodárné.

Parlament je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou („PS“) a Senátem (čl. 15 odst. 2 Ústavy). Organizační strukturu obou komor tvoří předsedové, místopředsedové, výbory a komise (Ústava hlava druhá čl. 15 – 53, zákony o jednacích řádech komor). Parlament sídlí v hlavním městě ČR v Praze. Parlament je typickým kolegiálním orgánem. Podle čl. 16 Ústavy má PS 200 poslanců a Senát 81 senátorů.

Volby a funkční období poslanců a senátorů (čl. 17-20)

Do PS může být zvolen (pasivní volební právo) každý občan ČR, který má právo volit a v den voleb dosáhl věku nejméně 21 let. Právo volit poslance (aktivní volební právo) má každý občan ČR, který v den voleb dosáhl věku nejméně 18 let.

Volby do PS se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. Při volbách do PS se volí všichni poslanci najednou. Poslanci jsou voleni na dobu čtyř let.

Do Senátu může být zvolen (pasivní volební právo) každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Právo volit senátora (aktivní volební právo) má každý občan ČR, který v den voleb dosáhl věku nejméně 18 let.

Senátoři jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému na dobu šesti let s tím, že každé dva roky se volí třetina senátorů, tedy 27.

Neslučitelnost funkcí (čl. 22)

Osoba, která je poslancem (nebo senátorem), nemůže zároveň vykonávat úřad prezidenta republiky, funkci soudce a další funkce, které stanoví zákon (např. s funkcí člena Bankovní rady ČNB). Nikdo nemůže rovněž být současně členem obou komor Parlamentu. Poslanec (nebo senátor), který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou PS (nebo Senátu) ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí.

Postavení a poslání Poslanecké sněmovny a Senátu (čl. 33-39)

Komory nemají stejné postavení. PS je konstruována především jako centrum politického rozhodování v oblasti zákonodárné moci. Senát má kontrolní a stabilizující funkci. Senát je konstruován jako určitá protiváha PS, jako její určitá brzda, jako prvek, vytvářející předpoklady kvalitnějšího legislativního procesu a jako prvek kontinuity Parlamentu pro případ, že by byla PS rozpuštěna. Lze říci, že Senát slouží jako „ústavní kontrola“ a „ústavní pojistka“ PS.

Odlišnost postavení a poslání komor Ústava zabezpečuje zejména tím, že:

a) komory Parlamentu vznikají na základě odlišného volebního systému,

b) komory se liší délkou volebního období,

c) komory mají své určité místo (jinou roli a odlišnou váhu) v nejdůležitější činnosti Parlamentu, a to v zákonodárné činnosti,

d) PS může být rozpuštěna (čl. 35 odst. 1 Ústavy), Senát je nerozpustitelný. Dojde-li k rozpuštění PS, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, která nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona (čl. 33 odst. 1 Ústavy). Senátu však nepřísluší přijímat zákonné opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu,

státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy (čl. 33 odst. 2 Ústavy). Zákonná opatření podepisuje předseda Senátu, prezident republiky a předseda vlády a vyhlašují se uveřejněním jejich plného znění ve Sbírce zákonů. Musí být schváleno PS na její první schůzi, jinak pozbývá další platnosti.

Zákonodárný proces (čl. 41- 52)

Zákonodárný proces je Ústavou a zákony o jednacích řádech komor stanovený proces tvorby zákonů. Lze jej rozdělit do pěti dále členěných stadií:

1) stadium zákonodárné iniciativy – (stadium navrhovací)

2) stadium projednávání návrhu zákona a hlasování o něm

3) stadium opětovného projednávání návrhu zákona PS

4) stadium podpisu schváleného zákona

5) stadium vyhlášení schváleného zákona

ad 1) Zákonodárnou iniciativou se rozumí právo podat návrh zákona a zároveň povinnost zákonodárného orgánu se tímto návrhem zákona zabývat, tj. pokračovat v zákonodárném procesu projednáváním návrhu.

Podle čl. 41 odst. 2 Ústavy návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Jen vláda podává návrh zákona o státním rozpočtu. Návrhy zákonů se podávají PS.

ad 2) Stadium projednávání návrhu zákona a hlasování o něm je složitě strukturováno. Pravidlem by měla být tři čtení návrhu zákona v PS doplněná o stadium projednávání návrhu zákona Senátem.

Návrh zákona, se kterým PS vyslovila souhlas, postoupí Senátu bez zbytečného odkladu.

Senát má následující možnosti, jak s ním naložit (čl. 46 Ústavy):

a) rozhodne svým usnesením, že se návrhem nebude zabývat (nelze v případě návrhu ústavního zákona). Tímto okamžikem je zákon schválený i Senátem;

b) ve lhůtě 30 dnů se k návrhu zákona nevyjádří. Uplynutím této lhůty bude zákon považován za schválený;

c) návrh zákona svým usnesením ve lhůtě schválí;

d) návrh zákona usnesením zamítne;

e) návrh zákona svým usnesením jako celek přijme, avšak vrátí jej PS s pozměňovacími a doplňovacími návrhy.

Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů (tzv. prostá většina), nestanoví-li Ústava jinak. K přijetí ústavního zákona je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů (tzv. kvalifikovaná většina).

ad 3) Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm PS znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců (tzv. absolutní většina). Jestliže Senát návrh zákona vrátí s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm PS ve znění schváleném Senátem. Ke schválení návrhu zákona je poté třeba souhlasu prosté většiny poslanců. Jestliže PS neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje o návrhu zákona ve znění, v němž byl postoupen Senátu. Návrh zákona je poté přijat, jestliže je schválen absolutní většinou poslanců.

ad 4) Zákon, který byl projednán a schválen stanoveným způsobem, ještě musí být podepsán. Jako první přijatý zákon podepisuje předseda PS. Poté podepisuje přijatý zákon prezident republiky. Jako třetí podepisuje přijatý zákon předseda vlády. Prezident republiky má právo vrátit PS přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen (tzv. suspenzívní – odkládací veto prezidenta republiky). O vráceném zákonu hlasuje PS znovu. Jestliže PS setrvá na vráceném zákonu absolutní většinou poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat. Pokud bylo veto prezidenta republiky přehlasováno, prezident republiky, již zákon nepodepisuje.

ad 5) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen způsobem, který stanoví zákon (čl. 52 Ústavy). Zákony se vyhlašují uveřejněním jejich plného znění ve Sbírce zákonů.

Zákon o jednacím řádu PS umožňuje přizpůsobit zákonodárný proces stavu legislativní nouze. Ten může nastat za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu, nebo kdy hrozí značné hospodářské škody. Vyhlašuje ho předseda PS na návrh vlády na určitou dobu. Ve stavu legislativní nouze může předseda PS na žádost vlády rozhodnout, že předložený vládní návrh zákona bude projednán ve zkráceném jednání. Rovněž tak ve zkráceném jednání může být projednán návrh zákona k provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o akcích k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti. V upraveném režimu se dále v PS projednává návrh zákona o státním rozpočtu.

Navazující obdobnou úpravu zákonodárného procesu obsahuje i zákon o jednacím řádu Senátu.

Podle čl. 8 úst. zák. č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, může vláda po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu požadovat, aby Parlament projednal vládní návrh zákona ve zkráceném jednání.

Práva a povinnosti poslance (senátora)

Poslanec (senátor) má:

a) volební právo do orgánů komory,

b) práva spojená s vystupováním při jednání komory a jejích orgánů,

c) právo poradního hlasu při jednání výboru, jehož není členem, 

d) právo podávat skupinové návrhy spolu s ostatními poslanci (senátory) ,Jedná se např. o návrhy na odvolání předsedy nebo místopředsedy komory, na svolání schůze výboru, na svolání mimořádné schůze komory nebo vyslovení nedůvěry vládě PS (čtvrtina poslanců);

e) právo účastnit se jednání komory a jejích orgánů, do nichž byl zvolen nebo ustanoven. Nemůže-li se poslanec (senátor) zúčastnit jednání, je povinen se omluvit předsedovi orgánu, o jehož jednání jde;

f) právo na informace Je oprávněn požadovat od členů vlády, vedoucích správních úřadů a orgánů územní samosprávy informace, podklady a vysvětlení potřebná pro výkon jeho funkce;

g) právo na interpelaci, která je důraznějším institutem k získávání informací a vysvětlení od členů vlády. Podle čl. 53 Ústavy má každý poslanec (nikoliv však senátor) právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti. Interpelovaní členové vlády mají povinnost odpovědět na interpelaci do třiceti dnů ode dne podání;

h) právo sdružovat se v poslaneckých a senátorských klubech,

j) právo imunity poslance (senátora) Poslance ani senátora nelze (nikdy a nijak) postihnout pro hlasování v PS nebo Senátu nebo jejich orgánech (čl. 27 odst. 1 Ústavy).

Za projevy učiněné v PS nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem (čl. 27 odst. 2 Ústavy). Stejně tak jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, podléhá poslanec nebo senátor za přestupky, pokud zákon nestanoví jinak (čl. 27 odst. 3 Ústavy).

Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno (čl. 27 odst. 4 Ústavy).

Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem, nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností (čl. 27 odst. 5 Ústavy).

k) právo odepřít svědectví (jde o právo s aspekty imunity) o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, když přestal být poslancem nebo senátorem (čl. 28 Ústavy). Právo odepřít svědectví se týká všech procesů – občanskoprávního, trestního i správního.

l) právo na materiální zabezpečení výkonu mandátu, které je zajištěno zejména zvláštním zákonem.

Disciplinární a pořádková opatření vůči poslancům (senátorům)

Podle zákona o jednacím řádu PS se zavede disciplinární řízení proti poslanci, který se svým projevem učiněným v PS nebo v Senátu nebo jejich orgánech dopustí jednání, pro které by mohl být jinak trestně stíhán. Toto řízení lze zavést proti poslanci, který svým projevem učiněným v PS nebo Senátu nebo jejich orgánech urazí poslance, senátora, ústavního soudce nebo jinou osobu, která má právo zúčastnit se schůze PS a jejích orgánů ze zákona, a dále se disciplinární řízení zavede také proti poslanci, který se dopustí přestupku a požádá orgán příslušný k projednání přestupku o projednání přestupku v disciplinárním řízení.

Věcně příslušný k zahájení řízení za disciplinární provinění je mandátový a imunitní výbor.

Za disciplinární provinění lze poslanci uložit povinnost omluvit se za nevhodný výrok ve stanovené lhůtě a stanoveným způsobem nebo uložit pokutu až do výše jednoho měsíčního platu poslance, za přestupek lze poslanci uložit sankci, kterou za přestupek stanoví zvláštní právní předpis. Proti rozhodnutí příslušného výboru v disciplinárním řízení má poslanec právo odvolat se k PS.

Předsedající může za nepřístojné chování v PS uložit poslanci pořádkové opatření, kterým je napomenutí, a za opakované nepřístojné chování může předsedající vykázat poslance z jednacího sálu, nejdéle do konce jednacího dne, v němž k vykázání došlo. Proti pořádkovému opatření se může postižený poslanec odvolat k PS. Vykázaný poslanec musí mít možnost účastnit se hlasování.

Disciplinární řízení a pořádková opatření proti senátorům upravuje obdobně zákon o jednacím řádu Senátu.

Další sankce obsahuje zvláštní zákon – krácení nebo ztráta platu a paušálních náhrad za neomluvené absence na jednáních příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu, do něhož byl poslanec nebo senátor zvolen.

Rozpuštění Poslanecké sněmovny (čl. 35)

Rozpustit PS může prezident republiky v těchto případech:

a) PS nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh PS;

b) PS se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry;

c) zasedání PS bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné;

d) PS nebyla po dobu tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi.

PS nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období.

MOC VÝKONNÁ (čl. 54-80)

Zdrojem veškeré státní moci v ČR je lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. V hlavě třetí (čl. 54 až 80) Ústava zakotvuje tyto orgány moci výkonné:

prezidenta republiky jako hlavu státu (čl. 54 až 66);

vládu jako vrcholný orgán moci výkonné (čl. 67 až 78);

ministerstva jako zvláště vydělené správní úřady (čl. 79 odst. 1 a 3);

jiné správní úřady (čl. 79 odst. 1 a 3);

orgány územní samosprávy (čl. 79 odst. 3, čl. 105);

státní zastupitelství (čl. 80).

Ústavní úprava se soustřeďuje především na úpravu postavení prezidenta republiky a vlády. U ostatních úřadů ji svěřuje zákonu.

Vláda obecně plní úkoly výkonné moci, prezident republiky jen tam, kde je to jmenovitě stanoveno.

Prezident republiky (čl. 54 až 66);

Prezident republiky je monokratickým ústavním orgánem moci výkonné se jmenovitě uvedenými úkoly. Podle čl. 54 odst. 1 Ústavy je hlavou státu.

Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, tj. nenese vůči Parlamentu, vládě, nebo soudním orgánům ústavní odpovědnost z výkonu své funkce (z jiných činností a rozhodování však je odpovědný, např. občanskoprávně). Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.

Postavení, působnost a činnost prezidenta republiky stanoví zejména hlava třetí Ústavy (čl. 54 až 66), úst. zák. č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, jakož i další zákony.

Za sídlo prezidenta republiky je označován funkční celek areálu Pražského hradu, zámku Lány a ostatních nemovitostí.

Prezident republiky s výkonem své funkce hlavy státu:

a) plní reprezentační funkci navenek i uvnitř státu,

b) je symbolem samostatnosti a svrchovanosti českého státu, budovaného na základech občanské společnosti,

c) je symbolem kontinuity české státnosti,

d) je představitelem všeho lidu, nemůže se proto vázat jen na některé politické strany, které vyjadřují jen dílčí zájmy.

Prezidentem republiky může být zvolen každý občan ČR, který je volitelný do Senátu.

Prezidenta republiky volí Parlament na společné schůzi obou komor. Jde o volbu nepřímou (vzhledem k občanům). Volba se koná v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky (např. abdikací, výrokem Ústavního soudu), konají se volby do třiceti dnů. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů.

Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu do rukou předsedy PS na společné schůzi obou komor. Volební období prezidenta republiky začíná dnem složení slibu a trvá pět let. Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou.

Ústava zakotvuje neslučitelnost některých funkcí s funkcí prezidenta republiky (čl. 22 odst. 1 – funkce poslance nebo senátora, čl. 82 odst. 3 – funkce soudce). S ohledem na charakter vzájemných vztahů Ústava nepřipouští, aby prezident republiky byl současně členem vlády, členem Nejvyššího kontrolního úřadu a členem Bankovní rady ČNB.

Působnost a pravomoc prezidenta republiky

1. Podle čl. 62 Ústavy prezident republiky:

a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi;

b) svolává zasedání PS;

c) rozpouští PS;

d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády;

e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy;

f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu;

g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem (agraciace), nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo(abolice), promíjí nebo zmírňuje následky odsouzení (rehabilitace)

h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního; ch) podepisuje zákony;

i) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu;

j) jmenuje členy Bankovní rady l,1VB,

k) vyhlašuje referendum o přistoupení ČR k Evropské unii a jeho výsledek.

Rozhodnutí prezidenta republiky vydaná podle čl. 62 Ústavy jsou zcela suverénní

(bez spolupodpisu).

2. Podle čl. 63 odst. 1 Ústavy prezident republiky:

a) zastupuje stát navenek;

b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy;

c) je vrchním velitelem ozbrojených sil; 

d) přijímá vedoucí zastupitelských misí;

e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí;

f) vyhlašuje volby do PS a do Senátu;

g) jmenuje a povyšuje generály;

h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, jmenuje soudce;

ch) má právo udělovat amnestii.

Podle čl. 63 odst. 2 Ústavy přísluší prezidentovi republiky vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon (např. jmenování vysokoškolských profesorů, rozhodování ve věcech branného zákona, vyhlášení voleb do zastupitelstev krajů).

Rozhodnutí prezidenta republiky vydaná podle čl. 63 odst. 1 a 2 Ústavy vyžadují (důsledek čl. 54 odst. 3 Ústavy) podle čl. 63 odst. 3 Ústavy ke své platnosti spolupodpis (kontrasignaci) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Rozhodnutí prezidenta republiky mají totiž v zásadě povahu odbornou a úzce souvisejí s některými vládními resorty (oblast zahraničních věcí, oblast obrany atd.). Za tato rozhodnutí odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4 Ústavy).

Kromě práv a povinností uvedených v čl. 62 a 63 Ústavy má prezident republiky další práva a povinnosti:

a) má právo imunity. Prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo stíhat pro jiný správní delikt (čl. 65 odst. 1 Ústavy). Jde o absolutní imunitu v oblasti trestní i pro správní delikty.Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno;

b) má právo abdikace. Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy PS (čl. 61 Ústavy). Jde o osobní právo prezidenta republiky, které není ničím omezeno;

c) má právo na materiální zabezpečení výkonu funkce prezidenta republiky, které je zajištěno zejména zvláštním zákonem;

d) má právo na zabezpečení prezidenta republiky po skončení funkce. Kancelář prezidenta republiky ze svého rozpočtu vyplácí rentu a víceúčelovou paušální náhradu bývalému prezidentu republiky a zajišťuje vozidlo s řidičem i bez něho k osobní dispozici, a to v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním zákonem.

Vláda  (čl. 67 až 78);

Vláda je ústavním orgánem moci výkonné se všeobecnou věcnou působností. Podle čl. 67 odst. 1 Ústavy je vláda vrcholným orgánem moci výkonné, tzn., že stojí na vrcholu soustavy ministerstev a jiných správních úřadů. Vláda řeší otázky ve své působnosti kolektivně a je z výkonu své funkce kolektivně odpovědna PS (čl. 68 odst. 1 Ústavy). PS může vyslovit nedůvěru vládě jako celku (nikoliv jednotlivým ministrům nebo jen předsedovi vlády).Postavení, působnost, organizaci a činnost vlády stanoví zejména hlava třetí Ústavy (čl. 67 až 78 Ústavy), úst. zák. č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, kompetenční zákon, jakož i další zákony. Sídlem vlády je Praha. Vláda spravuje (řídí) celý stát (s hlediska územního i věcného).

Vláda je kolegiální orgán (sbor), který se skládá ze členů vlády – z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů (čl. 67 odst. 2 Ústavy). Jejich počet není stanoven.

Ústavní pořádek nevymezuje požadavky pro výkon funkce člena vlády (na rozdíl od člena Parlamentu, prezidenta republiky, soudce ÚS atd.).

Předsedu vlády jmenuje prezident republiky, který na jeho návrh jmenuje a odvolává ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Při aktu jmenování předseda vlády a další členové vlády skládají slib do rukou prezidenta republiky. Člen vlády se své funkce ujímá jmenováním.

Vláda je povinna předstoupit do 30 dnů po svém jmenování před PS se svým programovým prohlášením a požádat ji o vyslovení důvěry (Ústava požaduje, aby důvěru vláda získala jako celek).

V rámci vlády má zvláštní samostatné ústavní postavení (silnou roli) předseda vlády, který organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony (např. spolupodepisuje rozhodnutí prezidenta republiky vydaná podle čl. 63 Ústavy, podle čl. 74 Ústavy navrhuje prezidentovi republiky odvolání člena vlády, podle čl. 51 Ústavy podepisuje zákony, uvolní-li se úřad prezidenta republiky, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat, přísluší za podmínek stanovených v čl. 66 Ústavy předsedovi vlády výkon některých funkcí prezidenta republiky, je předsedou Bezpečnostní rady státu).

Člen vlády nemůže být současně prezidentem republiky, soudce, soudcem ÚS, členem NKÚ, členem Bankovní rady ČNB apod. Člen vlády nemůže být předsedou či místopředsedou PS nebo Senátu, ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí.

Podle čl. 70 Ústavy člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce (např. provozovat nebo vykonávat podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost). Podrobnosti stanoví zákon.

Působnost a pravomoc vlády

Ústava neurčuje věcnou působnost vlády pozitivně, z toho plyne, že vše v oblasti moci výkonné, co není svěřeno ústavním nebo běžným zákonem jinému orgánu (např. prezidentovi republiky podle čl. 63 odst. 2 Ústavy ), je svěřeno do působnosti vlády (jde o negativní vymezení působnosti).

Úkoly, které vláda v rámci své působnosti plní, vyžadují, aby byla vybavena řadou pravomocí.

Vláda má zejména:

a) právo zákonodárné iniciativy vůči PS (čl. 41 odst. 2 Ústavy);

b) jen vláda může podat návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu;

c) právo navrhnout Senátu, aby přijal zákonné opatření (čl. 33 odst. 3 Ústavy);

d) právo vydávat nařízení (čl. 78 Ústavy);

e) právo jmenovat a odvolávat funkcionáře státních orgánů (nejvyššího státního zástupce, ředitele Bezpečnostní informační služby, ředitele Národního bezpečnostního úřadu, vedoucího Úřadu vlády České republiky atd.);

f) právo řídit, kontrolovat a sjednocovat činnost ministerstev a jiných ústředních správních úřadů.

Rozhodovací činnost vlády

Vláda v rámci své působnosti vydává: – normativní právní akty (čl. 78 odst. 1 Ústavy); – interní normativní instrukce; – prohlášení, provolání, výzvy, zprávy, stanoviska atd.

K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení blíže konkretizuje obsah zákona, přičemž nemůže obsahovat ustanovení, která by šla nad rámec zákona nebo se týkala věcí zákonem vůbec neupravených. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. Vyhlašuje se uveřejněním jeho plného znění ve Sbírce zákonů.

Usnesení vlády (interní normativní instrukce) zavazuje pouze vládu (členy vlády) a podřízené orgány. Jde o vládou schválené úkoly a pokyny v rámci operativní činnosti vlády.

Mezi akty vlády dále patří provolání, prohlášení, výzvy, zprávy, stanoviska atd., v nichž vláda (popř. spolu s jiným orgánem, například s prezidentem republiky) zaujímá oficiální postoje k důležitým mezinárodním událostem, obrací se k obyvatelstvu v souvislosti s naléhavými vnitrostátními úkoly nebo událostmi (např. povodeň, havárie jaderné elektrárny), vyjadřuje se k návrhům zákonů atd.

Demise vlády a vyslovení nedůvěry vládě

Předseda vlády podává demisi přímo do rukou prezidenta republiky (čl. 73 odst. 1 Ústavy). Demise předsedy vlády znamená demisi celé vlády. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády (čl. 73 odst. 2 Ústavy). Předseda vlády má povinnost podanou demisi předložit do rukou prezidenta republiky.

V čl. 73 odst. 2 Ústavy, jsou uvedeny případy, kdy vláda je povinna podat demisi.

Právo PS vyslovit vládě (jako celku) nedůvěru vyplývá ze skutečnosti, že vláda je ústavně odpovědna PS. Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná PS, jen je-li podán písemně a nejméně padesáti poslanci. K přijetí takového návrhu je třeba nadpoloviční většiny všech poslanců. Ústavním důsledkem vyslovení nedůvěry vládě, je povinnost vlády podat demisi (čl. 73 odst. 2 Ústavy).

Ministerstva a jiné ústřední správní úřady (čl. 79 odst. 1 a 3);

Ústava ve své třetí hlavě (čl. 79 odst. 1) zakotvila, že ministerstva a jiné ústřední správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem (čl. 79 odst. 1 Ústavy).

Ministerstva a jiné ústřední správní úřady jsou ústředními orgány moci výkonné (ústředními orgány státní správy) s konkrétně vymezenou působností, kterou vykonávají na celém území ČR.

Ministerstva a jiné ústřední správní úřady jsou podřízeny vládě, která jejich činnost řídí, kontroluje a sjednocuje. Představitelé, kteří jsou v jejich čele, jsou z výkonu své funkce odpovědni vládě.

Postavení, působnost, organizaci a činnost ministerstev a jiných ústředních správních úřadů stanoví zejména Ústava (např. čl. 67 odst. 1 a 2, čl. 68 odst. 2 a čl. 79), kompetenční zákon, jakož i další zákony. Sídlem ministerstev a většiny jiných ústředních správních úřadů je Praha.

Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. (

Soustava ministerstev a jiných ústředních správních úřadů (čl. 79 odst. 1 a 3);

Kompetenční zákon zřizuje dva okruhy ústředních správních úřadů:

Ústřední správní úřady (ústřední orgány státní správy), v jejichž čele stojí člen vlády - ministerstva (jde o monokratické orgány): Ministerstvo financí; Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy; Ministerstvo kultury; Ministerstvo práce a sociálních věcí; Ministerstvo zdravotnictví; Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra; Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo pro místní rozvoj; Ministerstvo zemědělství; Ministerstvo obrany, Ministerstvo dopravy; Ministerstvo životního prostředí.

Ústřední správní úřady (ústřední orgány státní správy), v jejichž čele nestojí člen vlády (osoba v čele úřadu je zpravidla jmenována vládou), kterými jsou: Český statistický úřad, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Komise pro cenné papíry, Národní bezpečnostní úřad, Energetický regulační úřad, Úřad vlády České republiky.

Státní zastupitelství (čl.80)

Ústava zakotvila ve své třetí hlavě (čl. 80) státní zastupitelství („StZ“), které dnem 1. ledna 1994 nahradilo prokuraturu ČR (čl. 109 Ústavy).

StZ je orgánem moci výkonné sui generis, začleněným do resortu Ministerstva spravedlnosti (není tedy samostatným resortem). StZ není správním úřadem.

V soustavě státních orgánů má zvláštní postavení, které je dáno zejména tím, že nevydává rozhodnutí ve věci samé. Věci svěřené do působnosti StZ vykonávají pouze státní zástupci; jiné orgány nebo osoby nesmí do jejich činnosti zasahovat nebo je při jejím výkonu nahrazovat anebo zastupovat.

Postavení, působnost, organizaci a činnost StZ stanoví zejména Ústava (čl. 80) a zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství („zákon o StZ“).

Sídlo StZ se odvíjí od struktury StZ. Podle § 7 odst. 1 zákona o StZ se sídla státních zastupitelství shodují se sídly soudů.

Podle čl. 80 odst. 1 Ústavy zastupuje veřejnou obžalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Podle § 1 odst. 1 zákona o StZ zastupuje stát při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do působnosti StZ.

StZ lze charakterizovat jako soustavu monokraticky organizovaných úřadů státu, v jejichž čele stojí a za ně jednají příslušní vedoucí státní zástupci, kterým j sou ostatní státní zástupci podřízení.

Jmenování státních zástupců

Státním zástupcem může být jmenován státní občan ČR, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, ke dni jmenování dosáhl věku nejméně 25 let, získal vysokoškolské vzdělání studiem magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v ČR, úspěšně složil závěrečnou zkoušku, jeho morální vlastnosti dávají záruku, že bude funkci řádně zastávat, a souhlasí se svým jmenováním do funkce státního zástupce a s přidělením k určitému StZ.

Funkce státního zástupce vzniká jmenováním. Státního zástupce jmenuje na návrh nejvyššího státního zástupce ministr spravedlnosti na dobu časově neomezenou.

Neslučitelnost funkcí

S funkcí státního zástupce je neslučitelný výkon funkce poslance nebo senátora, soudce, člena zastupitelstva územního samosprávného celku, anebo funkce ve veřejné správě. Podle § 24 odst. 6 zákona o StZ státní zástupce nesmí zastávat žádnou jinou placenou funkci ani vykonávat jinou výdělečnou činnost, s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a dalších činností uvedených v § 24 odst. 6 zákona o StZ..

Struktura, vnitřní organizace a obvody státních zastupitelství

StZ je soustavou relativně nezávislých úřadů státu, kterou tvoří Nejvyšší StZ, vrchní StZ, krajská StZ a okresní StZ; v době branné pohotovosti státu také vyšší a nižší polní státní zastupitelství. V obvodu hlavního města Prahy působí Městské StZ v Praze s působností krajského StZ a obvodní StZ s působností okresních StZ. V obvodu města Brna působí Městské StZ v Brně s působností okresního StZ. V čele každého StZ stojí vedoucí státní zástupce, který se označuje podle StZ, jehož je představitelem, jako nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce, krajský státní zástupce, okresní státní zástupce, obvodní státní zástupce nebo městský státní zástupce. Vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci. Nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti. Ostatní vedoucí StZ jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti.

Působnost a pravomoc státního zastupitelství

StZ v rozsahu, za podmínek a způsobem stanoveným zákonem:

a) je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu,

b) vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, ochranná výchova nebo ústavní výchova a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda,

c) působí v jiném než trestním řízení (např. v občanskoprávním řízení může na základě ustanovení zákona o rodině podat soudu návrh na popření otcovství atd.),

d) vykonává další úkoly, stanoví-li tak zvláštní zákon.

e) StZ se v souladu se svou zákonem stanovenou působností podílí na prevenci kriminality a poskytování pomoci obětem trestných činů.

StZ je při výkonu své působnosti povinen využívat prostředky, které mu poskytuje zákon a svoji působnost vykonávat nestranně, a chránit přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a základní lidská práva a svobody.

Postavení státního zástupce

Státní zástupce vykonává svou funkci v pracovním poměru. Platové poměry státních zástupců jsou upraveny zák. č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců.

Státní zástupce je kárně odpovědný za kárné provinění, kterým je zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost StZ nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce. Kárnou odpovědnost zjišťují a kárná opatření ukládají kárné soudy.

StZ je povinen zachovávat mlčenlivost o věcech, kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i po skončení výkonu funkce státního zástupce, nepožívá práva imunity.

Právní čekatel a čekatelská praxe

Do pracovního poměru právního čekatele může být přijat a čekatelskou praxi může vykonávat ten, kdo splňuje předpoklady pro jmenování státním zástupcem, s výjimkou věku, závěrečné zkoušky a souhlasu s přidělením. Čekatelská praxe je odbornou přípravou právních čekatelů na výkon funkce státního zástupce. Doba čekatelské praxe činí 36 měsíců.

Právní čekatel je oprávněn provádět jednoduché úkony státního zástupce nebo administrativní činnost pod vedením státního zástupce nebo jiného odborného zaměstnance StZ (např. sepisování protokolů o podaných vysvětleních včetně sepisování trestních oznámení, kontrolu korespondence obviněných, nahlížení do spisů soudu a vyžadování jejich zapůjčení).

Nejvyšší kontrolní úřad (čl. 97)

NKÚ je samostatným nezávislým ústavním orgánem sui generis. Není konstruován ani v rámci moci zákonodárné, ani výkonné, ani soudní. Nezávislost NKÚ je dána jeho působností a zaručována i způsobem utváření jeho orgánů. NKÚ ve státním rozpočtu samostatnou rozpočtovou kapitolu.

Jeho postavení, působnost, organizaci a činnost stanoví zejména Ústava

[čl. 62 odst. 1 písm. j), čl. 97] a zák. č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Sídlem NKÚ je Praha. Základním posláním NKÚ vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.

Česká národní banka ( čl. 98 )

Ústava zakotvila ve své šesté hlavě (čl. 98) Českou národní banku („ČNB“), která je ústřední bankou státu.

ČNB je samostatným nezávislým ústavním orgánem sui generis. Není konstruován ani v rámci moci zákonodárné, ani výkonné, ani soudní. Nezávislost ČNB je dána její působností a je zaručována i způsobem utváření jejích orgánů. Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.

Sídlem ČNB je Praha. Základní posláním České národní banky je péče o cenovou stabilitu.

Územní samospráva (čl. 99-105)

Samospráva spočívá v právu určitého společenského organismu spravovat určitý, právem vymezený okruh svých záležitostí samostatně, relativně nezávisle na širším společenském organismu, jehož je ovšem součástí.

V ČR působí tyto formy samosprávy:

a) územní samospráva, jejíž základ stanoví čl. 8 a sedmá hlava Ústavy a čl. 21 odst. 1 LZPS a jež rozvíjejí další zákony. Územní samospráva spočívá v právu vymezené územní jednotky – územního celku (obce nebo kraje), jako územního společenství občanů spravovat určitý, právem vymezený okruh svých záležitostí (obvykle místního, resp. regionálního významu) samostatně, relativně nezávisle na širším společenském organismu (např. státu), jehož je ovšem samosprávná územní jednotka (územní celek) součástí.

Územní samospráva je založena na určitých společenstvích občanů, a to přirozeně historicky vznikajících (obec jako demografická forma lidské komunity), tak i vznikajících politickým rozhodnutím (vyšší územní samosprávné celky).

b) zájmová samospráva (je založena především na společném zájmu), jež má svůj ústavní základ v čl. 21 odst. 1 LZPS, a kterou rozvíjejí další zákony. Ze zájmové samosprávy jsou někdy zvlášť vydělovány profesní samospráva, reprezentovaná komorami, vznikajícími podle profesního principu (např. Česká advokátní komora, Česká lékařská komora, Česká lékárnická komora, Exekutorská komora České republiky, Notářská komora České republiky), a vysokoškolská samospráva.

Samospráva a stát

Právní pojetí samosprávy vychází z toho, že samospráva je oddělena od státní správy – spravuje někdo jiný než stát – samospráva tedy není stát.

Proto je pro úroveň samosprávy (územní, zájmové atd.) důležité, nakolik je samostatná vůči státu, a naopak, nakolik státní orgány mohou do samosprávy zasahovat.

Podle čl. 8 Ústavy se zaručuje samospráva územních samosprávných celků.

V čl. 101 odst. 4 Ústavy je založeno právo státu zasahovat do územní samosprávy: „Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.“